Oděsa aneb hledání minulého času - La Traviata

 V pondělí, hned po mém příjezdu dávali Čajkovského Labutí jezero, nicméně vstupenky už byly dávno prodané a několikametrová fronta v čtyřstupech u pokladny, jediné fungující, přímo před představením moc slibně nevypadala. Nakonec jsme vzali zavděk „standardním“ úterním představením Verdiho Traviaty. Do středy, kdy můj kamarád Oleg s rodinou odjížděl na dovolenou, už stejně nic jiného nedávali.

V Oděse je celkem, jestli jsem dobře počítal, čtyřiadvacet divadel. Kromě velkých, jako je třeba operní, o němž bude řeč, je to například Ukrajinské hudebně-dramatické divadlo, Divadlo hudební komedie, Oblastní ruské dramatické divadlo, Divadlo loutek, divadlo v Židovském kulturním centru a několik dalších divadel včetně nejrůznější scén malých forem. Operní divadlo, dnes Oděské národní akademické divadlo opera a baletu, za dobu své existence několikrát změnilo název, je nicméně nestarší a nejznámější. První budova divadla byla postavena podle projektu italského architekta Giovanni Francesca Frapolliho, doplněného a upraveného francouzským stavitelem Jeanem-Françoisem Thomasem de Thomon.

První budova Oděského divadla
Měla podobu antického chrámu se sloupovým průčelím otevřeným směrem k přístavu. Sál, podle vzoru antických amfiteátrů, s třemi úrovněmi lóží k sezení s půlkruhovým prostorem pro dalších 700 stojících diváků pojal celkem 800 lidí. Divadlo bylo slavnostně bylo otevřeno 10. února 1810, zhruba patnáct let po zahájení výstavby města. Oděsa v té době měla 17,5 tisíce obyvatel. Převažujícím repertoárem se brzy stala operní tvorba italských mistrů jako byli Montovani nebo Zamboni. Puškin, který v Oděse pobýval, údajně řekl, že mu italská opera v Oděse vyléčila duši. Tehdy se zde ale hrálo i drama a komedie. Přívlastek „operní“ divadlo získalo až ve 20. století. V roce 1873, šedesát čtyři let po otevření, divadlo kompletně zničil požár. Aleksandr de Ribas autor knihy „Stará Oděsa“ doslova píše: „Obraz plamenů, které se vyřítily z útrob budovy a začaly svobodně ničit, byl vskutku grandiózní. Sloupoví se kutálelo po náměstí, jako by se honilo za davy, které se přišly na požár podívat.“

Rok po požáru vedení města vypisuje konkurs na „chrám umění“, který by svou úrovní divadelní techniky odpovídal nejnovější požadavkům té doby a mohl soupeřit s nejkrásnějšími evropskými stánky. Stavba byla nakonec svěřena vídeňským architektům Ferdinandu Fellnerovi a Hermannu Helmerovi, kteří za sebou měli stavby divadel ve Vídni, v Budapešti a v dalších evropských městech. Projekt nicméně nebyl nijak detailně zpracovaný a ani sami protagonisté se v Oděse v době stavby moc neukazovali. Velká zásluha na revizích a vylepšeních projektu i vlastním dokončení stavby tak patří místním městským oděským architektům a stavitelům: Feliksu Gonsiorovskému, Aleksandru Bernardezzi a Juriji Dmitrenkovi.

Dnešní podoba divadla
Od okamžiku požáru do položení základního kamene však uplynulo jedenáct let. Stavba se realizovala jako městské zakázka, stavělo se z místních zdrojů a materiálů, a stála neuvěřitelných 1,5 milionu rublů. Noviny té doby často publikovaly kritické články o tom, do čeho by takové peníze bylo lepší vložit. Bez ohledu na všechny problémy byla ale stavba divadla dokončena v původně sjednaném termínu, 15. září 1887. Byla to první stavba v Novorossijském kraji, která byla elektrifikovaná a vytápěná parním topením. A od svého slavnostního otevření 1. října 1887 se divadlo stalo centrem společenského a hudebního dění města i regionu. Provoz divadla nezastavili ani komunisté, ani pokus fašistů při útěku z Oděsy v roce 1944 jej vyhodit v průběhu představení do povětří.

Interiér divadla
Za dobu existence prošlo divadlo několika rekonstrukcemi. V roce 1955, když se ukázalo, že se písčité podloží sesedá a hrozí poškození budovy, bylo do speciálně vyvrtaných otvorů v základech zalito více než 6 milionů litrů tekutého skla. O rok později bylo definitivně potvrzeno, že sesedání budovy se zastavilo. Částečná rekonstrukce se pak uskutečnila ještě v roce 1965. V polovině 90. let minulého století byl stav divadla shledán katastrofickým a o rok později byla z rozhodnutí Kabinetu ministrů Ukrajiny zahájena generální oprava. Původně byla plánována na čtyři roky, avšak kvůli nedostatku finančních prostředků se protáhla na jedenáct let.

Pohled na schodiště
Osobně musím říci, že dnes oděská opera vypadá nádherně. Mohu srovnávat, před více než čtyřiceti léty jsem sem chodil třeba na varhanní koncerty, v sedmdesátých létech sem jezdili významní světoví varhaníci. Tenkrát to bylo nahoru za studentskou cenu na galerii. 30. června je na programu varhanní koncert, když to vyjde, zkusím si to zopakovat.

Dnešní, vlastně už včerejší, představení jsem si užíval z lóže. Líbilo se mi. Podle slov odbornice Ally sice Violetta nebyla zazpívána nejlépe, prý jsou i lepší alternace, ale celkové provedení, výprava, a především plný sál, byť do turistické sezóny ještě nějaký ten den zbývá, byly podle mého skromného soudu velmi dobré. Ostatně přidávám i kousek mé amatérské nahrávky.

A zítra zase zpátky k lidem a jazykům.

(jer)

Zdroj a autor https://www.myaukrajina.cz/node/307